Záměna sáčku a podložky pod plodnici, která zničí úrodu
Určování hub nezačíná u názvu, ale u pozorování. Než sáhnete po atlase, položte houbu na světlou podložku a prohlédněte si ji ze všech stran. Většina záměn vzniká proto, že člověk vidí jen klobouk a zbytek přehlédne. Právě třeň, jeho tvar, barva a případný prsten nebo pochva, bývá rozhodující. Proto si vždy vezměte celou plodnici i s bází, ne jen ukrojený klobouk.
Praktické pravidlo zní: pokud nemáte čas rosit několikrát denně, zvolte sáček. Pokud máte vlhké a větrané místo a chcete plodnice sledovat zblízka, použijte tasku. V obou případech platí, že méně je někdy více – přílišná péče, časté přelévání a sahání na plodnice škodí víc než občasné vynechání mlžení.
Prodyšné dno a vzduch mezi klobou
Na co si dát pozor: nikdy neshazujte plodnici na zem, ale vykrutte ji i s třeněm, abyste viděli, zda má pochvu nebo prsten. Sbírejte jen houby, které bezpečně znáte. Pokud si nejste jistí, nechte je v lese. A hlavně – neničte podhoubí rozhrabáváním mechu. Příští rok tam nic nenajdete.
Výtrusy jsou dalším klíčem, který mnozí opomíjejí. Barva výtrusného prachu se zjišťuje otiskem: odřízněte klobouk, položte jej lupeny nebo rourkami dolů na bílý papír a přiklopte miskou. Po několika hodinách se na papíře objeví prášek. U některých druhů stačí i méně času, u jiných je potřeba počkat přes noc. Barva výtrusů bývá bílá, krémová, růžová, hnědá, fialová nebo černá. Právě tento znak spolehlivě odliší třeba žampiony od muchomůrek, které mají výtrusy bílé, zatímco žampiony tmavě hnědé.
Typickou chybou je určovat houbu podle jediné fotografie v atlasu. Fotky bývají nasvícené, barvy zkreslené a mladé plodnice vypadají jinak než dospělé. Další chybou je ignorovat stanoviště. Stejný druh roste pod smrky, jiný pod duby, další na louce. Pokud si nejste jisti, houbu nejezte. Ani po důkladném prohlédnutí klobouku, třeně a výtrusů se nedopouštějte toho, že byste si jedovatý druh spletli s jedlým jen proto, že voní nebo chutná dobře. Chuť a vůně nejsou spolehlivé znaky.
Jediné, co se skutečně dá obejít, je substrát kupovaný v obalu. Místo něj si můžete připravit vlastní z odpadu, který běžně vzniká v domácnosti. Kávová sedlina je nejdostupnější surovina: stačí ji sbírat do uzavíratelné nádoby a do jednoho dne použít, jinak začne plesnivět. Smíchá se s trochou pilin nebo drceného kartonu, aby hmota nebyla příliš utužená, a teprve pak se naočkuje myceliem. Karton je dobrý v tom, že se snadno rozloží, ale musí být bez barevného tisku a bez lepicí pásky.
Pro plodnice samotné je rozhodující vlhkost vzduchu, výměna plynů a stálá teplota. Sáček lépe udrží vlhkost, ale hůř se v něm vyměňuje vzduch, takže se musí větrat. Taska dýchá lépe, ale rychleji vysychá. Nejlepší výsledky dává kombinace: sáček jako hlavní blok pro první sklizeň a taska na dosypání zbytků substrátu, ze kterých se dá získat druhá vlna. Nikdy nepřesouvejte blok z místa na místo během růstu plodnic – otřesy a změny podmínek je zastaví.
Třeň a jeho detaily rozhodují častěji než klobouk Na třeni si všímejte především celkového tvaru, barvy a přítomnosti prstenu či pochvy. Třeň může být válcovitý, kyjovitý, vřetenovitý, nebo naopak tenký a vláknitý. Zásadní je, zda je dutý, vycpaný, nebo plný. Prsten, tedy blanitý límec pod kloboukem, má mnoho muchomůrek a některé druhy žampionů. Pochva neboli volva je blanitý obal na bázi třeně a najdete ji u muchomůrek zelené, jízlivé či bílé. Pokud ji přehlédnete, můžete si splést smrtelně jedovatý druh s jedlým. Proto třeň nikdy neodřezávejte u klobouku, ale vyrýpněte celý.
Nejlepší praxe je: houbu vyndat celou, prohlédnout ji na místě, zapsat si stanoviště a udělat otisk výtrusů, pokud si nejste jisti. Teprve pak listujte v atlase. Určování se učí pomalu a každá záměna je varováním. Klobouk, třeň a výtrusy dohromady dávají mnohem přesnější obraz než kterýkoli jednotlivý znak. Kdo je pozorný a trpělivý, tomu se houby odmění nejen v košíku, ale i v hlavě.
Klobouk hodnotíme podle tvaru, barvy, povrchu a okraje. Mladé plodnice mívají klobouk zvoncovitý nebo polokulovitý, starší se rozkládají až do plochy či nálevkovitého tvaru. Důležitá je barva za vlhka i za sucha, protože mnohé houby mění odstín. Stejně tak sledujte, zda je povrch suchý, slizký, plstnatý, šupinatý, nebo hladký. Okraj může být podvinutý, rovný nebo rýhovaný. Právě kombinace těchto znaků odliší třeba muchomůrku citronovou od jedlých druhů v raném stadiu.
Středočeský kraj nabízí překvapivě pestrou škálu houbařských terénů. Zatímco Brdy a Křivoklátsko jsou známé, mnoho lidí míří zbytečně do přehuštěných lokalit u Prahy. Rozhodující je nejen místo, ale i druh lesa a aktuální počasí. Pro začátek platí: čím starší smíšený porost s dostatkem mechu a trouchnivějících pařezů, tím vyšší šance na hřibovité houby. Vyhněte se mladým smrkovým monokulturám, kde bývá sucho a podrost chybí.