Když si pexeso vyrobíte sami, přestane vás bavit

Fotbalové „nožičky" neboli střílená na malou branku jsou klasikou pro dva. Vyznačte branky dvěma batohy nebo barely a hrajte na dvě branky, případně na jednu s pravidlem, že po gólu se role vymění. Nepoužívejte tvrdý míč – na betonu se odráží nebezpečně vysoko. V trávě je lepší míč s vyšším odporem. Chybou je stát na místě a čekat na přihrávku; bez podpory spoluhráče se musíte neustále pohybovat a nabízet se do volného prostoru.

Nejdřív se podívejte na ruce. Předškolák má hrubou motoriku slušnou, jemnou ještě ne. Karty, které se musí držet v vějíři a tajně si je prohlížet, jsou pro něj často nadlimitní zátěž — ne kvůli myšlení, ale kvůli prstům. Stejně tak malé dílky, které se přesně zasouvají, nebo figurky, které padají při sebemenším dotyku. Vyberte hru, kde se díly drží dobře, kde jsou dost velké a kde se nic neposouvá, když dítě položí ruku na stůl.

Pexeso zná skoro každý. Klasická hra s dvojicemi obrázků funguje na jednoduchém principu: otáčíte dvě kartičky, hledáte shodu a snažíte se zapamatovat si, co kde leží. Právě v tom je její síla i past. Po pár sehráních se totiž děti naučí pozice nazpaměť a hra ztratí smysl. Řešením není kupovat další sadu, ale upravit pravidla nebo si vyrobit vlastní variantu. Výroba zabere odpoledne a výsledek vydrží roky.

Zveřejňujte jen pořadí, ne body. Tabulku vyvěšujte jednou denně a vždy u ní uveďte, co družstvo získalo. Tím se předejde dohadům a hlavně pocitu, že rozhodčí tahá body z klobouku. Pokud se některé družstvo propadne na konec, obraťte se na jeho vedoucího a naplánujte mu úkol, ve kterém může uspět. Není to zvýhodňování, je to prevence ztráty chuti do hry.

Deštivé odpoledne se hodí i na domácí kino. Ne však u televize, ale u promítačky z krabice od bot. Do jedné stěny vyřízněte otvor, dovnitř postavte baterku a před otvor připevněte průhlednou fólii. Na fólii se dá kreslit fixem a obrázky se promítají na zeď. Pracujte v zatemnělé místnosti a baterku připevněte tak, aby nesvítila přímo do očí. Děti mohou měnit obrázky podle toho, co chtějí vyprávět.

Začněte tím, že si před hodinou sepíšete tři věci: co mají účastníci po hodině umět, jak poznáte, že to umí, a co uděláte, když to nestihnou. Tento seznam nemusí být dlouhý, stačí tři body. U malé skupiny do deseti lidí se dá začít aktivitou, kde každý řekne své jméno a jednu věc, kterou chce z kurzu získat. U velké skupiny je lepší rozdělit lidi do dvojic a nechat je zjistit dvě informace, pak je krátce představit celé skupině. Vyhnete se monologu a zároveň získáte přehled o očekáváních.

Než hru koupíte, zkuste si v hlavě odehrát jednu partii. Kdo vyhraje, jak se to pozná, co dítě dělá, když je na tahu, a co se stane, když prohraje. Pokud nedokážete odpovědět na všechny čtyři otázky, hra pravděpodobně není pro předškoláka. Stejně tak funguje jednoduchý test v obchodě: vezměte hru do ruky, otočte ji a podívejte se na doporučený věk. Ten je orientační, ale výrobce obvykle ví, pro koho hru dělal.

Nakonec se vyplatí vybírat hry, které jdou hrát i ve dvou a které mají variantu pro nejmenší. Dítě tak může hrát s rodičem i se starším sourozencem, aniž by se pravidla musela měnit. Až se hra omrzí, není to selhání — znamená to, že dítě poskočilo dál. V tu chvíli je čas sáhnout po složitější hře a tu starou nechat v poličce pro mladšího sourozence nebo pro návštěvu.

Typická chyba je kupovat hru „na vyrostání". Rodiče koupí složitější hru s tím, že se ji dítě naučí. Většinou se ji naučí až za rok a do té doby leží ve skříni. Druhá častá chyba je hrát za dítě, aby hra odsýpala. Tím se naučí, že pravidla platí jen do chvíle, než se někomu nehodí. Třetí chyba je vybírat hru podle oblíbené postavičky z televize. Postavička prodává, ale mechanika hry bývá prázdná — dítě se rychle přestane bavit, protože nemá co objevovat.

Předškolák zvládne víc, než se na první pohled zdá, ale málo toho, co výrobci na krabicích slibují. Mezi čtvrtým a šestým rokem se dítě učí udržet pravidla, čekat, až na něj přijde řada, a prohrávat. To jsou dovednosti, které se rodí pomalu. Hra, která je přecení, skončí pláčem a rozházenými figurkami. Hra, která je podcení, skončí nudou. Rozdíl mezi obojím je přitom jen pár detailů, kterých si při nákupu všimnete během minuty.

Na co se dívat u pravidel a délky hry Pravidla musí mít jednu, maximálně dvě věty, která se dítěti řekne před začátkem. Pokud potřebujete výklad delší než dvě minuty, hra pravděpodobně počká do školy. Zároveň hlídejte délku jedné partie. Předškolák udrží pozornost zhruba deset až patnáct minut, u oblíbené hry o něco déle. Když hra trvá půl hodiny, poslední třetina už není hra, ale vyjednávání s unaveným dítětem.