5 kroků, jak vyznačit trasu v lese a vrátit se zpět

Když není jiná možnost, papírový tácek poslouží i jako provizorní prkénko na krájení měkkého ovoce nebo zeleniny, ale jen na suché a měkké kusy. Po použití ho vyhoďte, neoplachujte. Mokrý papír se nedá znovu použít. A pokud jíte venku, vezměte si dva tácky na osobu – jeden jako základ, druhý jako náhradu, když první povolí. S trochou opatrnosti vydrží papírový tácek celé jídlo, aniž byste museli sahat po keramice.

Základem je oblečení přizpůsobené terénu a počasí. Pevná obuv s dobrým vzorkem, dlouhé kalhoty a vrstvy, které se dají odložit, jsou lepší než cokoli značkového. Nezapomeňte na pití – minimálně dvě až tři litry na osobu a den, i v chladu. Malá lékárnička s obvazem, náplastmi, dezinfekcí a případně osobními léky by měla být v batohu vždy. Komunikační prostředky: mobil s nabitou baterií a powerbankou, případně píšťalka pro případ ztráty signálu. Pokud používáte plynové nebo elektrické zbraně, ověřte si předem pravidla jejich použití a noste ochranné brýle – vždy, bez výjimky.

Poslední věc, která rozhoduje: dospělý musí být součástí hry, ne jen dozor. Když dítě vidí, že si dospělý hraje taky a taky se někdy splete, přestane mít pocit, že je testované. Pozornost se nejlépe trénuje tam, kde je zvědavost, ne tam, kde je strach z chyby.

Pro malé skupiny do šesti hráčů celkem se osvědčuje varianta „každý za sebe". Hraje se na menším hřišti, klidně na polovině tělocvičny. Všichni stojí ve vyznačeném prostoru, jeden hráč začíná s míčem a snaží se vybít ostatní. Kdo je vybitý, jde si sednout na kraj a čeká, až zůstanou jen dva. Ti pak hrají finále. Pozor na typickou chybu: hráči se tlačí k sobě, aby se kryli, a tím si zbytečně zmenšují prostor pro únik. Rozestupte se a sledujte míč, ne soupeře.

Vybavení, které se nevyplatí podcen

Vyznačování začněte od startu, ne od cíle. Na startu umístěte výrazný orientační bod, například kříž z větví nebo barevný hadr uvázaný na kmeni ve výšce očí. První značka musí být vidět ze startu, jinak lidé bloudí hned na začátku. Každou další značku umisťujte tak, aby byla vidět z té předchozí. Vzdálenost mezi značkami držte kratší na odbočkách a v hustém porostu, delší na přehledných úsecích. Obecně platí, že čím méně zkušeností skupina má, tím menší rozestupy volíme.

Po skončení akce projděte trasu znovu a všechny značky odstraňte. Zbylé fáborky a křídou pomalované stromy jsou nepořádek, který přírodě škodí a ostatním kazí dojem z lesa. Dobře připravená stopovaná končí tak, že se všichni vrátí unavení, ale spokojení a s vědomím, že se v lese dokážou zorientovat i bez mapy v ruce.

Stopovaná v lese není jen zábava pro děti. Je to způsob, jak spojit procházku s orientací v terénu, ale taky činnost, která dokáže potrápit, když se trasa špatně vyznačí. Základem je ujasnit si, kudy povede a jak dlouhá má být. Pro začátek volte okruh do dvou kilometrů v lese, který znáte. Přesná délka se měří obtížně, proto si trasu předem projděte a odhadněte ji podle času chůze. Počítejte s tím, že skupina jde pomaleji než jednotlivec.

Bezpečnost začíná před vstupem do lesa. Řekněte někomu, kudy půjdete a kdy se vrátíte. Mobil nabijte, ale nepočítejte s tím, že v lese bude signál. S sebou vezměte píšťalku, kterou se dá přivolat pomoc, a záložní značky pro případ, že některé zmizí. Pokud se někdo ztratí, nechoďte ho hledat každý jinam. Zůstaňte na místě a volejte. Naučte účastníky, že značka znamená pokračovat po cestě, a když ji dlouho nevidí, mají se vrátit k poslední, kterou našli.

Častou chybou je značení jen na jedné straně cesty. Lidé jdou v obou směrech a značka umístěná mimo jejich pohled je mate. Další chybou je spoléhat na to, že si trasu pamatujete. V lese se mění světlo, roste tráva a po dešti vypadá krajina jinak. Vždy si trasu předem projděte a počet značek si zapište. Pokud vedete větší skupinu, rozdělte ji na menší části a určete, kdo jde první a kdo poslední. Poslední člověk sbírá značky, aby v lese nezůstaly.

Materiál a značení, které vydrží Na značky se hodí přírodní materiály, které v lese neruší a snadno se odstraní: šišky, kameny, klacky, listí, případně barevné fáborky z látky. Papírové značky promoknou a rozfouká je vítr, křídou na kůru většinou nic nevydrží. Fáborky važte na větve ve výšce očí, ne u země, kde je přehlédnete nebo je zakryje tráva. Na odbočkách udělejte značku výraznější a přidejte šipku z větviček. Nikdy nepoužívejte jedovaté barvy ani spreje, které zůstanou na stromech roky.