Co dělat, když chcete horský výlet bez velkého stoupání?

Pokud jde o konkrétní tipy na oblast, zaměřte se na regiony, které jsou známé svými mírnými hřebeny, jako jsou některé části Šumavy, Beskyd nebo Jeseníků. Místo hlavních vrcholů vyhledávejte jejich úpatí a planiny. Skvělým zdrojem informací jsou místní infocentra, která vám poradí, kudy vedou nejméně náročné cyklotrasy. Často také vědí o zajímavých detailech, jako jsou staré vodní nádrže nebo vyhlídky, které nejsou v běžných mapách. Nebojte se zeptat místních na to, kterou cestou se vyhnout největším kopcům – místní znalost je neocenitelná.

Nejdřív si položte otázku, na jaké výlety batoh skutečně použijete. Jinou konstrukci potřebujete na jednodenní procházky lesem, jinou na přechod hor s přespáváním pod širákem. Pokud plánujete jen občasné výšlapy do kopců do pěti hodin, stačí menší objem. Pokud chcete chodit dva a více dní a nést stan, spacák, vařič a jídlo, potřebujete batoh větší a s pevnějším zádovým systémem. Klíčové je, abyste si velikost určili podle délky trupu, ne podle byt v panelákuýšky postavy. Změřte vzdálenost od sedmého krčního obratle po hřeben pánve. U většiny značek najdete v tabulce, jaká délka odpovídá které velikosti. Koupit batoh bez tohoto měření je jako kupovat boty podle čísla, které jste nosili před deseti lety.

Základní omyl bývá spoléhat se na průměrnou rychlost z map nebo aplikací. Udávané hodnoty jako 4 km/h nebo 5 km/h platí pro ideální podmínky na rovině. Jakmile do trasy vstoupí stoupání, kamenitý podklad nebo písčité úseky, rychlost klesá mnohem výrazněji, než si většina lidí připouští. Místo univerzální rychlosti si proto zvolte tři různé hodnoty: pro rovný asfalt, pro lesní pěšinu a pro prudké stoupání. Každý úsek trasy si rozdělte na segmenty a počítejte zvlášť.
Při samotné jízdě pak dbejte na plynulé šlapání. Než začnete kopec zdolávat, zařaďte lehčí převod a držte si tepovou frekvenci v nízké zóně. Pokud cítíte, že musíte tlačit do pedálů silou, raději sesedněte a kousek tlačte – ušetříte energii na zbytek výletu. Nezapomeňte na dostatek tekutin a svačinu, protože i mírné hory vás dokážou překvapit svou náročností.

Při tvorbě konkrétní trasy používejte mapové portály, které zobrazují barevně podélný profil. Naučte se číst vrstevnice: pokud jsou na mapě hustě u sebe, čekejte prudké stoupání, pokud se rozestupují, je sklon mírný. Plánujte trasu jako okruh, ne jako cestu tam a zpět. Vyhnete se tak tomu, že byste museli stejné stoupání absolvovat dvakrát. Typickou chybou je naplánovat si sice rovinatou trasu, ale osvětlení v obýváku protisměru větru – proto si vždy zjistěte předpověď a preferujte směr, kdy jedete proti větru na začátku výletu, když máte ještě síly.

Jak poznáte, že je čas otočit to zpátky Unavené dítě poznáte dřív, než začne fňukat. Zpomalí, přestane odpovídat na otázky, začne škemrat o jídlo nebo si sedne na zem bez ohledu na to, co je kolem. To je signál, že je čas na delší pauzu nebo na obrat. Zkuste si předem zjistit, kde na trase jsou možnosti zkrácení – třeba sjezd lanovkou nebo zkratka přes jiné údolí. Nikdy neplánujte túru tak, abyste museli za každou cenu dorazit na určené místo před setměním. Mít rezervu hodiny až dvě je nejlepší prevence stresu.

Co se týče samotného profilu trasy, vybírejte takový, kde maximální sklon nepřesahuje pět procent. To zjistíte snadno z profilu nadmořské výšky, který nabízí většina plánovačů tras. Pokud má trasa dlouhá stoupání s pěti procenty, je to ještě příjemné. Jakmile se objeví úseky s osmi procenty a více, připravte se na tlačení kola. Typickou chybou je plánovat trasu podle celkového převýšení, ale ne podle jeho rozložení. Můžete mít výlet se dvěma tisíci metry převýšení, který je celý pohodlný, protože stoupáte dvě hodiny pomalu. Jiný výlet s osmi sty metry může být utrpení, protože všechno převýšení natlačíte barvy stěn do obýváku jednoho kopce.

Před každým výletem stojíte před stejnou otázkou: kolik času si na trasu rezervovat a jak moc bude fyzicky náročná. Většina lidí začne odhadovat kilometry a převýšení, ale to je častá chyba. Čas a náročnost jsou dvě různé veličiny, které se ovlivňují navzájem, ale ne vždy lineárně. Když se naučíte rozlišovat mezi nimi, přestanete plánovat podle tabulek a začnete plánovat podle reálného terénu.

Nejprve si ujasněte, co pro vás „minimum převýšení" znamená. Pro někoho je to 300 metrů za den, pro jiného 800 metrů. Místo toho, abyste se řídili absolutními čísly, sledujte poměr převýšení k délce trasy. Ideální je, když na deset kilometrů připadne zhruba sto až sto padesát metrů stoupání. Takový profil zvládne i netrénovaný cyklista a ještě si užije výhledy. Vyhněte se trasám, které mají na začátku dlouhé prudké úseky – i když je celkové převýšení nízké, první hodina vás může zničit.

If you have any sort of questions concerning where and ways to use přečtěte si více, you can contact us at our own page.