Proč nechat děti navrhnout vlastní pokoj a co tím získáte?

Základem je světlá základní barva na velkých plochách – stěny, strop, velký koberec. Zvolte jemný odstín, který není čistě bílý, protože bílá za šera působí ostře a studeně. Vhodná je světlá šedá s kapkou zelené, tlumená vanilková nebo velmi bledá modrozelená. Na tyto plochy naneste barvu nejdřív na vzorek alespoň na metr čtvereční a pozorujte ho ráno, odpoledne a večer při umělém světle. Odstín, který vypadá dobře v poledne, může být večer žlutý nebo šedý.

Typická chyba je tapetovat celý pokoj stejně výrazným vzorem. Stěny se tím „slepí" a prostor ztratí orientaci. Druhá častá chyba je ignorovat nábytek a hračky, které už v pokoji jsou. Tapeta se vybírá až po nich, ne před nimi. Pokud je v pokoji hodně barevných hraček, zvolte neutrálnější podklad. Když je pokoj naopak barevně jednotvárný, může si tapeta dovolit víc.

Na co si dát pozor: výška police. Pro předškolní dítě je optimální horní hrana ve výšce jeho ramen. Školák zvládne polici ve výšce očí, ale jen pokud na ni vidí a nemusí šplhat. Další častá chyba je umístit výtvarku nad topení nebo na přímé slunce. Pastelky měknou, voskovky se lepí a barvy v lahvičkách vysychají. Stejně tak vlhké místo u okna nebo pod okapem ničí papíry. Hledejte stinné, suché místo s teplotou, která se nemění.

Typické chyby: koupě válendy bez zkoušení výšky stropu, umístění postele přímo pod okno s volně visícími šňůrami od žaluzií, zanedbání nosnosti rámu (u dětí se počítá s dynamickým zatížením, ne jen s hmotností těla) a montáž bez kontroly utažení šroubů po prvním měsíci používání. Válenda by také neměla stát v průvanu nebo přímo u topení, protože matrace v horním lůžku se přehřívá a dítě se budí zpocené.

Nakonec to berte jako proces, ne jednorázovou akci. Po nastěhování se ptejte, co funguje a co ne, a nebojte se věci přeskládat. Dítě, které se podílelo na vzniku svého pokoje, si ho váží víc – a to je praktičtější výsledek než jakkoli sladěný interiér.

Nejčastější chyba je plánovat pokoj „na věky". Dítě roste a jeho potřeby se mění během dvou až tří let. Místo pevného nábytku na míru volte řešení, která se dají přeskládat: police na konzolách, postel, kterou lze prodloužit, stůl s nastavitelnou výškou. Stejně tak nepředělávejte pokoj jako velkou rekonstrukci, když stačí vyměnit barvu, textil a uspořádání. Menší a častější úpravy zvládne dítě sledovat a spoluvytvářet.

Dejte pozor na dvě věci, které plánování často zhatí. První je tlak na dokonalost – pokud dítěti dovolíte vybrat barvu, kterou byste si sami nevybrali, nekomentujte ji. Druhou chybou je slibovat něco, co pak neplatí: „Vyber si cokoli" a následné „to ne, to je drahé" dítě odnaučí se zapojovat. Radši předem řekněte, v jakých mezích se pohybujete, ať jde o rozpočet, prostor nebo dostupné možnosti.

Rozdělte rozhodování podle toho, co dítě skutečně zvládne Ne všechno patří do rukou dítěte. Rozhodnutí o nosných konstrukcích, elektřině nebo topení jsou vaše. Naopak barvu stěny, vzor povlečení, uspořádání poliček nebo výběr plakátů klidně přenechte dítěti. U menších dětí nabídněte dvě až tři varianty, ze kterých si vybere – volba ze všeho možného je paralyzuje. U starších se vyplatí nechat jim i větší zodpovědnost, třeba rozvržení pracovního koutu.

Nábytek postavte tak, aby zásuvky zůstaly volné, ale ne přístupné. Skříň přisunutá těsně k zásuvce svádí k tomu, aby po ní dítě lezlo. Naopak nábytek, který zásuvku zcela zakryje, ztěžuje dospělým kontrolu. Ideální je zásuvka viditelná, ale ve výšce, kam se dítě nedostane ani ze židle. U starších dětí, které už chodí do školy, je větší riziko neopatrné zapojování nabíječek a sluchátek. Vysvětlete jim, že mokré ruce a zásuvka nejdou dohromady, a že se nikdy netahá za kabel, ale za vidlici.

Dětský pokoj není výstavní vitrína pro návštěvy, ale prostor, ve kterém dítě skutečně žije. Když ho naplánujete bez něj, vznikne sice uklizená místnost, ale dítě v ní bude jen hostem. Zapojení dětí do plánování není otázka zdvořilosti, ale praktická věc: čím víc se dítě podílí na rozhodnutích, tím větší má vztah k prostoru a tím méně energie pak stojí udržovat v něm pořádek.

Začněte rozhovorem, ne katalogem. Sedněte si s dítětem k papíru a ptejte se na konkrétní věci: kde si chce hrát, kde odpočívat, kam si dá školní věci, co potřebuje mít pořád po ruce. Menší děti nechte kreslit – obrázek řekne víc než slova. Školáci už zvládnou jednoduchý půdorys místnosti a zakreslit do něj, co kam patří. Získáte tak představu o jeho potřebách a zároveň podklad, o kterém se dá mluvit.